Woody Guthrie

Woody Guthrie

Tato krátká zpráva o Woodym Guthriem je příběhem o úžasném lidském porozumění a zápasu s Huntingtonovou nemocí. 6.6.1998 americká pošta vydala na jeho počest známku jako součást série poštovních známek oslavujících folkové hudebníky. Nakonec by se mohlo zdát podivné, že je takto vyznamenán původně protivládně zaměřený písničkář.

Motiv poštovní známky ukazuje Woodyho jak hraje na svou kytaru v letech před propuknutím nemoci.

Narodil se 14.7.1912 v Oklahomě. Wodrow Wilson Woody Guthrie zůstal trvalým odkazem jako jeden z nejvíce uznávaných amerických písničkářů.

Přes těžkosti, které sužovaly rodinu, bylo jeho dětství šťastné. Woodymu se nedostalo moc formálního vzdělání, ale žíznil po znalostech a byl velmi sečtělý.

Od nejútlejšího věku bylo zřejmé, že má přirozený talent pro hudbu a jeho schopnost psát písně a texty byla pověstná.

Oženil se s mladičkou dívkou v 21 letech v roce 1933. Narodily se jim 3 děti. Krátce po svatbě postihly Oklahomu a další části států nejhorší prašné bouře tzv. „špinavých třicátých". To přimělo Woodyho, aby se s rodinou přestěhoval do Kalifornie. Při opouštění Oklahomy složil jednu ze svých nejznámějších písní „So Long It's Been Good to Know You".

Zkušenosti z Kalifornie otevřely Woodymu oči. Objevil stejné migrující dělníky, které zvěčnil ve svých románech John Steinbeck a napsal stovky písní o jejich těžkostech a trampotách.

To byl začátek celoživotní orientace na levé křídlo politických sil a způsobilo to, že Guthrie a mnoho dalších současníků bylo označeno nálepkou komunistů. V tu dobu Woody začal uvádět i svůj vlastní program v Los Angeleském rádiu.

Pak se Guthrie usadil v New Yorku, kde se obklopil skupinou muzikantů včetně Pete Seegera a dalších známých osobností z historie amerického folku. V této době napsal první verzi břitké skladby útočící na píseň Irvinga Berlinga „God Bless Amerika"(Bůh žehnej Americe). Jeho píseň byla nakonec známá pod jménem „This Land Is Your Land" (Ta zem je tvá zem). V současnosti je uznávaná jako vlastenecká americká hymna, ačkoli důvod jejího vzniku byl opačný.

Zatímco dosáhl částečně proslulost v New Yorku, mohl Woody jen těžko najít, jak zvládnout tu trochu proslulosti a bohatství. Výsledkem bylo, že se často stěhoval z jednoho břehu Ameriky na druhý. Nakonec ho žena opustila a její rodina vyrůstala ve stabilním prostředí. Woody měl známost s tanečnicí Marjorií Maziovou. Vzali se, když otěhotněla. Stala se z ní později velmi známá Marjorie Guthrie, zakladatelka nadace Woodyho Guthrie, která podporovala výzkum HCH a sama se zůčastnila různých propagačních cest a vystoupení. Byla i zakladatelkou formujícího se nejdříve amerického společenství pro HCH, později i mezinárodního.

Po vstupu USA do 2. Světové války bylo stále těžší pro umělce se sympatiemi ke komunizmu zachovat pacifistický postoj, zvláště po spojení Sovětských a Amerických sil v boji proti fašismu.

Aby se vyhnul odvodu do armády, sloužil v obchodním loďstvu. Pozoruhodné bylo, že jeho loď byla torpedována na všech 3 plavbách, ale útoky přežil. Nakonec byl povolán do armády, ale do bojů nikdy nezasáhl.

Válečné období nebylo pro Woodyho až tak neúspěšné. Strávil mnoho času se svou malou dcerkou Cathy a napsal velké množství dětských písní. V té době se dočkal i publikování své autobiografie „Bound for Glory" (Povolán ke slávě), která přiblížila a trochu přeháněla jeho mimořádné výchovné a životní zkušenosti. Byla vcelku dobře přijata většinou národního tisku.

Úder přišel po válce, kdy rodinu postihla tragedie. Při požáru domu Cathy zahynula. Nebyl to první takový případ, který postihnul Woodyho rodinu. Woody a Marjorie měli další děti, včetně syna Arlo, který se stal uznávaným folkovým zpěvákem.

Většina informací pochází z Woodyho biografie: A Life by Joe Klain. Tato kniha začíná vyprávěním o jeho dědečkovi z matčiny strany, který spadl z koně a utopil se v mělké vodě jako relativně mladý muž. Tato smrt byla považována za další v dlouhé řadě tragedií v této rodině.

Neštěstí postihující rodinu pokračovala. V roce 1919 se podpálila Woodyho sestra Clara při hádce s matkou. Zatímco úmyslem bylo jenom postrašit matku, podlehla zraněním v následujících dnech. Sousedé obviňovali matku Noru G. ze smrti své dcery. Bylo to ovlivněno též tím, že Guhriův původní dům též shořel před 10 lety. Většina rozhovorů ve městě se týkala zvláštního chování Nory.

Woody později popsal matčino chování v této době takto:

„Bývala chvilkami normální a o nás děti se starala jako každá jiná máma, ale vždy najednou nastalo cosi špatného.Její tvář se škubala a její rty se křivily vztekem a cenila zuby. Z úst vytékaly sliny a začala nízkým brblavým hlasem a postupně začala mluvit hlasitě, jak jen jí hrdlo dovolilo a její ruce poletovaly po stranách a za zády a míhaly se ve různých křivkách. Její žaludek se vypoulil a změnila se v příšerně vypadajícího hrbáče a jak stála přede mnou a Joy, úplně se změnila v jinou osobu".

Její stav se v průběhu let zhoršoval, ale ráda trávila čas v kině s malým Woodym. Postupně bylo pro Noru těžší starat se o děti a mladší děti si vzali do péče příbuzní.

V roce 1927 se Nora přiblížila ke svému spícímu manželovi a popálila ho petrolejovou lampou. Otec přežil, ale matka byla dána do státního blázince.

Když Woody matku navštívil, lékaři jej informovali, že je nemocná Huntingtonovou chorobou. Nora Guthrie zemřela na tuto chorobu v roce 1929 v 41 letech.

Po smrti své matky si odvodil, že také onemocní. Přesto, že byl vždy hravý a výstřední člověk, postupně se stávalo jasné, že neobvyklost jeho chování se stupňuje. Na začátku čtyřicátých let byl nevyrovnaný a náladový i v obyčejných situacích. Bylo to často připisováno i jeho vzrůstající spotřebě alkoholu. Na jedné plavbě během 2.SV se svěřil svým kamarádům: „Jsem si úplně jistý, že dostanu to, co měla má máma." Když se ho ptali, jak to ví, odpověděl: „Jen tak cítím něco podezřelého."

Obecenstvo se stávalo stále nepříjemnější, když na svých vystoupeních zakopával na stupních a motal se. Protože hravé klopýtání bylo vždy součástí jeho vystoupení, většinou to tím zakrýval.

Ale doma byly rovněž problémy. Woody se stával postupně zlostný a jeho činy byly stále bizardnější. Nakonec byl v roce 1949 odsouzen do vězení za psaní obscénních dopisů.

Po návratu z vězení se situace nezměnila. Často se bezcílně toulal. Jednou v noci ho sebrali za potulku a byl v podezření, že je pod vlivem alkoholu. Vypadal jako opilý, kymácel se, jeho chůze byla kolébavá a řeč často nezřetelná. Navíc vypadal jako vandrák.

Jeho chování postupně ohrožovalo i manželku. Marjorie za pomoci přátel nechala Woodyho vyšetřit v nemocnici. Jeho diagnóza nebyla určena, ale podrobil se tří týdennímu detoxikačnímu programu. V rychlém sledu pak vystřídal řadu zařízení, v jednom byla stanovena jeho diagnóza jako schizofrenie.

Marjorie byla zaskočena stavem svého manžela a časem ho umístila do Brooklingské státní nemocnice. Výsledky jeho léčení jsou popisovány podrobně v jeho životopise. Závěry ošetřujícího lékaře byly zvláštní:

„Je to jeden z případů neústupného vzdoru. Jsou v něm prvky schizofrenie, psychopatického a psychoneurologického stavu, nehledě na mentální a osobnostní změny objevující se ve stáří pacienta v Huntingtonově chorobě. Na tomto základě doporučuje vyšetřující odložit stanovení diagnózy až do doby, kdy další pozorování dají jasnější obraz".

Lékař měl těžkosti se stanovením diagnózy, přestože se Woody zřejmě o rodinné historii zmínil.

Různí lékaři v nemocnicích se ho vyptávali na matčinu historii a to jej překvapovalo. Tehdy se mu zdálo, že všechny jeho problémy jsou důsledkem pití. Vždyť jeho otec byl alkoholik!

3.9.1952 jej jiný neurolog oficiálně diagnostikoval na Huntingtonovu choreu. Tato diagnóza nebyla Woodymu oznámena. Stále jej přesvědčovali, že jeho symptomy se dají léčit insulinovými injekcemi, které dostával.

6.9. toho roku napsal: „Nemyslím si, že někdo ve mně nachází stopy šílenství nebo dědičné choroby. Ani v souvislosti se smrtí mé matky na Huntingtonovu choreu, přece jsem v několika knihách četl, že není přenosná."

Woodyho zvláštní chování se stupňovalo a 12.9. napsal:

„Tvář vypadá, jako by byla beztvará, nemůžu to ovlivnit. Ruce mi lítají kolem, nemůžu to ovlivnit. V zápěstí nemám sílu, a moje paže komíhají v nedefinovaným způsobem. Nemůžu je zastavit. Všichni doktoři se mně stále vyptávají jak matka zemřela na Huntingtonovu choreu. Nikdy mi neřekli, jestli je chorea přenosná nebo ne. Takže já to nevím. Myslím si, že doktoři mluví tak neurčitě, aby si pacient nemohl začít dělat představu, co mu vlastně je. Když to není alkoholem, tak jsem teda zvědav, co mi asi je."

O 3 dny později vyprávěl příteli, jak jeho matka zemřela „na proklatou nemoc, která se skládala z tance Sv. Víta, epilepsie a šílenství." Stále si nepřipouštěl, že chorea se může na děti přenést. „Narodil jsem se určitě ještě před tím, než matka onemocněla!" V dalších dnech se znovu ujišťoval: „Přece jsem četl, že chorea není přenosná z rodičů na děti!"

Údajně až 21.9.1952 prozradili Woodymu Guthrie, že je postižen Huntingtonovou choreou. Další den požádal o propuštění z nemocnice, aby se mohl starat o svou rodinu. Oznámil: „Už jsem prošel všechny učené knihy, brožury, články, eseje, přednášky o té zvláštní směsi mentálního postižení, které se jmenuje Huntingtonova chorea. Teď chci napsat o té nemoci něco sám."

Ale bylo jasné, že se Woody nemůže dál starat o svou rodinu. Opustil Marjorii a rychle se oženil s další mladou ženou, Anneke van Kirk. Měl s ní další dítě. Woody se vrátil do N.Y. Anneke a Marjorii bylo zřejmé, že Woody chátrá a horší se. Je obdivuhodné, že Marjorie se starala rovněž o tuto rodinu. Po dalších problémech se Woody vrátil zpět do nemocnice 16.9.1954.

V prosinci toho roku nakonec oznámil svému otci: „Dostal jsem prvotní příznaky té motavé nemoci, které se říká Huntingtonova chorea, té samé, co měla máma a po které se každý den motám a nemusím za to barmanovi zaplatit ani halíř."

V tom čase napsal text, který může být inspirací pro všechny, kteří se o HD zajímají:

  • Huntingtonova chorea
  • Znamená, že pro mne
  • Není žádná pomoc
  • V medicínské vědě

Nakonec ho Anneke opustila a Marjorie se vrátila pečovat o Woodyho, přestože se provdala znovu.

17.3.1956 přátelé uspořádali v N.Y. pro Woodyho rodinu benefici. Tento koncert měl obrovský úspěch a znovu sjednotil Woodyho staré současníky. Mnozí jej považovali za počátek pozdvižení W.G. na piedestal slávy. Koncert byl zakončen přepracovanou verzí Woodyho písně „Ta zem je Tvá zem".

V té době byl Woody pouze stínem své dřívější osobnosti, ale folková muzika se stávala fenoménem po celých Státech a Woody začal být uznáván jako génius. Jeden mladý muzikant, pro kterého byl Woody idolem, jej navštívil v nemocnici během hospitalizace v roce 1961. Tento mladý muž se jmenoval Robert Zimmerman a později byl znám pod jménem Bob Dylan.

Woody zemřel po několika letech postupujícího úpadku 3.10.1967.

Přes jeho pouze nevýrazný úspěch během svého života se stal nakonec velmi uznávaným jako jeden z velkých amerických písničkářů.

Woody Guthrie byl uveden do Dvorany slávy Rock an' Rollu v roce 1988. Jeho jméno je stále živé v dílech nové generace folkových hudebníků.

V roce 1988 a 2000 byly vydány díky spolupráci s jeho dcerou Norou Guthrie 2 albumy jeho dosud nepublikovaných písní.

George Huntington poprvé popsal příznaky nemoci, která následně nesla jeho jméno v roce 1872, když mu bylo 21 let a bylo to rok po jeho absolutoriu medicínské koleje.

V rozvaze „O chorei" prezentoval dříve nepublikované příznaky, které prvně pozoroval už v 8 letech na návštěvách nemocných se svým otcem-lékařem. Jeho popis toho, co známe pod pojmem Huntingtonova nemoc byl vyčerpávající. Ale Huntington byl rodinný lékař a dále se výzkumem HD nezabýval.

Jeho popis chorei končil závěrem, že tato porucha je pravděpodobně pouhou medicínskou kuriozitou a za tu byla chorea považována ještě řadu desetiletí.

O 80 let později byl Woody Guthrie paradoxně hospitalizován s popisovanými příznaky a pozitivní rodinnou anamnézou pár mil od míst, kde Huntington se svým otcem provozoval praxi. Ale vyšetřujícím lékařům nebyla diagnóza zřejmá.

Huntingtonova choroba se stala nakonec mnohem víc než jen medicínskou kuriozitou až za dalších 50 let.

Z anglického originálu přeložil Jiří Hruda