Road Trip, který jsem jela jen s mámu
Zjistila jsem, že když máte rodiče s Huntingtonovou chorobou, vážíte si každé chvíle s nimi, dokonce i v těch nešťastných situacích. Normálně bych se například dobrovolně nevydala na výlet z Massachusetts do Illinois, ale kvůli své matce ano.
Mojí mámě byla diagnostikována Huntingtonova choroba a jsme si velmi blízké. Když jsem se se svým partnerem přestěhovala do Možnost, moje matka naplánovala návštěvu. Chtěla nám pomoci vybalit, usadit se a podívat se na nové bydlení.
Schopnost řídit auto je pro ni důležitá, a tak se rozhodla jet do Bostonu s přítelem, 16 hodin jízdy bez zastávek. Její přítel chtěl v Bostonu strávit jen několik dní a pak letět zpět, ale máma plánovala zůstat dva týdny, což znamenalo, že bude muset jet zpět do Illinois sama. Už dříve jsem uvažovala, že mámu navštívím, abych si prošla své věci, než se přestěhuje do Virginie, a tak jsem se nabídla, že pojedu zpátky s ní – uděláme si Road trip.
Mámina návštěva u nás byla skvělá, prošly jsme všechna známá místa a velice si to užívaly. Když nastal den, kdy jsme měli vyrazit na cestu zpět, v 6 hodin ráno jsme se probudili a vyjely. Normálně by pro mě celý den v autě bylo utrpění, ale s mámou to byla hračka.
Když jsem byla mladší, choulila jsem se vzadu v autě, spala nebo sledovala televizní pořad „Survivor“. Teď se mi zdá důležitá každá vteřina, kterou můžu strávit s mámou. Každá vteřina, která uplyne, je vteřina, kterou nemohu vrátit. Znovu si přehrávám své vzpomínky na cestu a bojím se, že je zapomenu.
Pamatuji si, jak jsme se zastavily na odpočívadle v New Yorku a koupily si absurdní množství občerstvení, jako bychom byly puberťačky s kreditní kartou rodičů. Také jsme se zastavily v děsivě opuštěném městě pro benzín, což mé matce připomnělo scénu s Kathy Bates ve filmu „Rat Race“. To jsou vzpomínky, které si doufám budu pamatovat po zbytek svého života.
I když vím, že moje máma v nejbližší době nezemře, je jisté, že postupem času bude stále méně možností na podobné společné výlety a vlastně jakékoli aktivity. Plánuji si tedy vyrobit co nejvíce takovýchto vzpomínek, dokud je to možné.
www.huntingtondiseasenews.com, Alexuse Jonese, překlad M. Musilová