Příběh Huntingtonovy nemoci: z Los Angeles do Venezuely
Autor: Eoin Murphy, PhD
Los Angeles 1968. Ranní slunce praží do rušné ulice, nějaká žena schází z chodníku a přechází ulici. Dojde do poloviny a její tělo se nekontrolovatelně kymácí. Poblíž stojící srážník na ni zakřičí: „Jak můžete být tak opilá takhle brzy ráno? Styďte se!“
Ale ta žena nebyla opilá a neměla se za co stydět. Právě se u ní projevily první symptomy rané fáze Huntingtonovy choroby, progresivního onemocnění mozku, které postihuje lidi fyzicky, psychicky i emočně. Její symptomy se projeví zpravidla mezi 30.–40. rokem a bohužel na tyto symptomy postižení umírají. Ještě snad horší je to, že jejich děti jsou v padesátiprocentním riziku, že nemoc zdědí.
Někdy může mít okamžik význam a v tento okamžik uvedl onen strážník do pohybu řadu událostí, které by nás nakonec zavedly zpátky do Irska o 50 let později. Avšak tento příběh nezačíná v Los Angeles. Máme-li ho vyprávět od začátku, musíme se vrátit téměř o sto let nazpět.
Dr. George Huntington
V roce 1872 psal dvaadvacetiletý americký lékař George Huntington přednášku nazvanou O chorei. Slovo chorea je převzaté z anglického slova označujícího „tanec“. Používá se pro popis poruchy spojené s mimovolními pohyby, při níž se nohy a paže postižených nepředvídatelně pohybují způsobem, který připomíná tanec. Dr. Huntington prezentoval svou přednášku 5. února 1872 před Meigs and Mason Academy of Medicine v Middleportu v Ohiu, USA. Následně byla publikována v tomtéž roce v časopisu Medical and Surgical Reporter (Lékařský a chirurgický zpravodaj). Přednáška napsaná mladým lékařem je tak důležitá proto, že výslovně poukázal na dědičnou povahu nemoci. Huntington napsal: „… pokud u jednoho nebo obou rodičů nemoc propukne, vždy trpí nemocí jeden nebo více potomků…“
Vzhledem k jasnému popisu a Huntingtonovu příspěvku na tomto poli se stala nemoc známou pod označením Huntingtonova nemoc (HN). Kdyby se to vědělo už před několika staletími, mnoho lidí mohlo být ušetřeno smrti na popravišti. Nemoc s podobnými symptomy byla popsána v roce 1600 v kolonii Nová Anglie. Naneštěstí ti, u nichž se projevily mimovolní pohyby a psychologické problémy, což jak víme Huntingtonovu nemoc doprovází, byli za čarodějnictví veřejně upáleni. Navzdory Huntingtonově práci byl však v objasnění nemoci učiněn jen malý pokrok, což nás vrací zpátky do Los Angeles.
Hon začíná
Ten moment na ulici v Los Angeles v roce 1968 odstartoval dobrodružství, na jehož začátku manžel ženy, která přecházela ulici, založil nadaci. Ale klíčovou postavou tohoto příběhu je až jejich dcera Nancy Wexler, která strávila následujících 25 let honbou za příčinou nemoci.
Hereditary Disease Foundation (Nadace pro vzácná onemocnění), kterou založil otec Nancy Wexler, ji přivedla mezi genetiky a biology a ačkoli ona sama byla psychoanalytička, zaujaly jí neurovědy v pozadí Huntingtonovy nemoci.
V roce 1972 probíhala v New Yorku stoletá oslava HD. Jeden ze studentů America Negrette, venezuelského lékaře, který svůj život zasvětil Huntingtonově nemoci, prezentoval videonahrávku pacientů s Huntingtonovou nemocí z rybářské vesnice ležící u jezera Maracaibo na karibském pobřeží Venezuely. Zjistilo se, že v této oblasti je největší populace na světě trpící Huntingtonovou nemocí. Mladí vědci naznačovali, že všichni tito Venezuelané byli potomky jedné ženy, Marie Concepcion Soto, která v oblasti žila na počátku 18. století. Předpokládá se, že zdědila nemoc po svém otci, pravděpodobně námořníkovi z Evropy, někteří se domnívají, že se nemoc dostala do genofondu konkrétně od španělského námořníka, který cestoval z přístavu v Hamburku, aby nakoupil barvu pro továrnu v Německu. Ať už byl viníkem kdokoli, následky budou katastrofální.
Tajemství jezera Maracaibo
Abnormálně vysoký počet lidí postižených nemocí přitáhl k jezeru Maracaibo Nancy Wexler a její tým. Po této návštěvě vznikla venezuelská Collaborative Huntington’s Disease Society, v jejímž čele stanuli jako vedoucí výzkumníci Ernesto Bonilla a Nancy Wexler. Spolu s vědci a historiky nasbírali během následujících dvaceti let 4 000 krevních vzorků a zdokumentovali 18 000 případů. Výsledkem tohoto obrovského úsilí byla v roce 1983 identifikace genu pro huntingtin na 4. chromozómu.
Po téměř dalších deseti letech vědci identifikovali sekvenci DNA a mutaci způsobující nemoc. O tom, že se jednalo o opravdovou spolupráci, svědčí i to, že všech 58 členů Huntington’s Collaborative Research Group bylo v roce 1993 uvedeno jako spoluautoři článku v časopisu Cell, v němž byly publikovány jejich výsledky. Mnoho lidí věřilo, že znalost genetické povahy Huntingtonovy nemoci znamená i to, že léčení nebo dokonce vyléčení nemoci je na dosah. Ale jak už to často bývá, nová znalost postavila před vědce problém v celé jeho komplexnosti. Zjistili, že všichni máme gen huntingtin, ale když nese mnoho informací, nemůže řádně fungovat a vede k Huntingtonově nemoci. Vyléčit nemoc nebude jednoduché.
Nová technologie oživila naději
I když první naděje pohasly, pokračovala Nancy Wexler se svým týmem ve výzkumu. Nedávno několik nových technologií oživilo naději. Přesněji řečeno tři technologie – antisense oligonukleotidy(ASO), RNA interference a CRISPR vyvolaly na poli výzkumu Huntingtonovy nemoci nadšení, neboť nabízejí možnosti specificky zacílené na gen zodpovědný za nemoc. Farmaceutická společnost Roche v současnosti připravuje fázi 3 klinické zkoušky léku umlčujícího gen – IONIS-HTTRx. Vědci si uvědomují, že jsou pořád ještě daleko od léku nebo efektivní léčby. Ale nálada se začíná měnit, a jak se technologie vyvíjejí, mnozí věří, že vstupujeme do nové etapy, kdy může dojít k takovému průlomu jako nikdy předtím.
Proč by nás to mělo v Irsku zajímat?
Mělo by nás to zajímat proto, že zde v Irsku je 2-3krát pravděpodobnější, že nemoc zdědíme, než v kterékoli rozvinuté zemi. Ačkoli je obtížené získat přesná data, panuje názor, že průměrně 700 lidí v Irsku trpí Huntingtonovou nemocí a dalších 3 000 je v riziku. Na tuto nemoc neexistuje lék ani efektivní léčba. Kromě závažnosti symptomů, které se projeví, se nemocní obávají, zda a jak ovlivní nemoc jejich děti. Následkem fenoménu známému jako genetická (generační) anticipace, kdy rodič předává dál genetickou poruchu, se u další generace projeví mnohem vážnější symptomy v nižším věku.
Léčba je možná na obzoru
Letos je tomu 50 let, kdy se u matky Nancy Wexler na ulici v Los Angeles ukázalo, jak devastující vliv může mít Huntingtonova nemoc na lidský život. Navzdory poznatkům o povaze nemoci, ke kterým v průběhu let došlo, až teprve nyní se začali vědci zaměřovat na terapeutické cíle. Mám to štěstí, že jsem součástí týmu na National University of Ireland v Galway, která zkoumá jeden aspekt této nemoci.
Ale na cestě k tomuto bodu bylo třeba opravdového společného úsilí, na němž se podílely tisíce pacientů, lékařů, vědců a mnohých dalších. Stephen Hawking jednou řekl: Jako vědci stojíme na ramenou vědy, navazujeme na práci, která byla vykonána před námi. Nacházíme se nyní ve chvíli, o níž mohla Nancy Wexler před padesáti lety jen snít. V momentě, kdy nové technologie nabízejí naději tam, kde naděje už pohasínala a kde se léčba Huntingtonovy nemoci může stát realitou.
O autorovi
Eoin Murphy, PhD., je vědec National University of Ireland v Galway. Nejprve získal titul bakalář v biotechnologii a MSc (magistr věd) v biochemii. Pokračoval jako učitel na střední škole, dříve než se vrátil učit do Irska, strávil nějaký čas v Kanadě a Anglii. Je stipendistou Irské výzkumné rady, jehož zajímá komunikace vědeckých informací. Od počátků svého výzkumu už přednášel před publikem v Bord Gais, Helixu a Science Gallery. V roce 2017 vyhrál HEA/Irish Independent Making an Impact Award. V roce 2018 se umístil jako druhý ve Famelab Ireland (soutěž vědeckých pracovníků v srozumitelné prezentaci vědeckých výsledků) a následně vyhrál Researchfest 2018 (soutěž vědců v dovednosti přednést výsledky svého výzkumu ve třech minutách). Když nepracuje na svém výzkumu, chodí po horách nebo cestuje po světě s batohem na zádech.