Den, kdy se moje žena rozhodla znovu slavit narozeniny

Měsíc srpen je měsícem oslav, protože jsme se narodili já, moje žena Jill a její synovec Jackson. Jill miluje narozeniny – kromě těch svých. Letos jsem poprvé pochopil proč.

Tentokrát jsme navštívili Boston, kde žije naše dcera Alexus a její manžel René a také Jillin bratr a jeho rodina, včetně Jacksona. Jillina máma, Edwina, která žije v Pensylvánii, se rozhodla jet s námi. Bydleli jsme u dcery a moje tchyně u syna. Netušili jsme, že v den, kdy jsme měli oslavit Jacksonovy narozeniny, Edwina tajně naplánovala oslavu pro všechny, tedy i pro Jill a mě. Sehnala pro nás dort a zmrzlinu, koupila svíčky a všichni zazpívali všechno nejlepší k narozeninám. Jackson se bavil a my také.

Když jsme pak seděli v kuchyni a povídali si, Jill a její bratr probírali „nedostatek nadšení“ pro oslavy vlastních narozenin. "Není to proto, že bych nerada stárla," řekla Jill. Její bratr souhlasil a řekl, že má rád narozeniny – jen na to nepotřeboval večírek.

V tu chvíli se Jill, která má geneticky potvrzenou Huntingtonovu chorobu, začala mít silné pohyby a její bratr se lekl, že řekl něco, co se jí dotklo, co jí naštvalo. Řekla mu, že je smutná, protože ten den měl narozeniny i jejich otce, a teď jí moc chybí. Poté se rozhovor stočil k narozeninovým tradicím jejich rodiny. Jedna byla, že si mohli vybrat, co chtěli k večeři a dezertu, a jejich máma jim to udělala.

Mluvili o tom, jak horko bylo v polovině srpna v jejich domě, který neměl klimatizaci. Bylo tak horko, vtipkoval její bratr, že si přál, aby v létě všichni jedli salát s tuňákem, protože nechtěl, aby někdo zapínal troubu. Jill zase vyprávěla o to, co s tátou dělali každý rok. On měl narozeniny 15. srpna a Jill má hned následující den. Tradicí bylo, že si jeden z nich přál pepřový steak a druhý dvojitou sýrovou sekanou a následující rok by to obrátili.

Poté, co nám Jill řekla svůj příběh, jsem si uvědomil, že neměla ráda své narozeniny, protože jí chyběl otec a souznění, které s ním měla. Její narozeniny byly jen připomínkou toho, že je pryč a ona se přiblížila k další fázi Huntingtonovy choroby, stejně jako on.

 

Když jsme večer odcházeli, řekla Jill všem, že to byla nádherná oslava a nový důvod, proč si užít své narozeniny. Nikdy ji nenapadlo, jak moc ji ovlivnil smutek, že tu její otec není a nemůže slavit také. Rozhodla se nechat ten smutek odejít a prostě si užít narozeniny. To by si její otec přál – to a mrkvový dort.

www.huntingtondiseasenews.com, Carlos Briceño, překlad M. Musilová